19.04.2012
Kniha s limitem
Když se po přečtení úvodních stránek knihy podíváte na záložku, budete překvapeni. Text, který považujete za nezralý pokus studenta, napsal padesátiletý profesor lékařské fakulty. Od té chvíle už z údivu nevyjdete: nejde ani tak o to, že Gorazdův limit není napsán příliš zručně, k uvěření však není, že si autor Mornsteinova věku (a životních zkušeností) představuje žánr katastrofického románu jako Hurvínek válku. Jistý profesor Gorazda vypočte vzorec, podle něhož lze určit, kdy na dálnici Praha – Brno vjede tolik řidičů, že se beznadějně ucpe. A co čert nechtěl… Už tento nápad je trochu dětinský, má-li být východiskem pro knihu daného žánru (autor si v ději vypomáhá mnoha nehodami, aby k nějakým katastrofám vůbec mohlo dojít). Ale i když jej Mornsteinovi odpustíme a zkusíme s ním hrát hru, že na dálnici vlastně došlo k jakémusi lokálnímu zhroucení civilizace, brzy se dostaví zklamání. Místo strhujícího vyprávění „s dávkou originálního, mnohdy černého humoru“ čteme příběh ve stejném dětinském duchu, jako byl výchozí nápad. Vážně jej nelze brát ani chvíli, a to je pro katastrofický román katastrofa. Mornstein možná mohl ze svého nápadu vykřesat slušnou povídku, jenže jeho kniha překročila vlastní Gorazdův limit. Slov je v ní tolik, že po několika desítkách stran úplně ucpou děj. Fakt, že kniha získala Literární cenu Knižního klubu za rok 2006, vypovídá o stavu současné české prózy.
Vojtěch Mornstein, Gorazdův limit, Knižní klub 2006
Celý článek
29.12.2011
Naplivat na plivanec
Nakladatelství Petrov se v roce 2005 rozloučilo velkolepě: vydáním bezkonkurenčně nejhloupější knihy, jakou kdy do své nabídky zařadilo. Autor skrývající se pod pseudonymem Misantrop by byl rád pokračovatelem Friedricha Nietzscheho nebo Ladislava Klímy. Jenže výsledek jeho snažení lze těžko označit za něco jiného než za chvástavé hospodské žvásty. Problém není v tom, že by nebylo možné napsat text opovrhující ženami, církví či lidstvem jako celkem (jak Misantrop činí), který by dokázal něčím oslovit, problém je v tom, že Misantropův výkon je tak intelektuálně chabý, že je mrháním času číst z jeho knížky víc než deset stran. Jeden příklad za všechny: „Budou potřeba nové vyhlazovací tábory pro lidskou verbež. Jen nevím, kdo si s ní bude chtít špinit ruce.“ Některé pasáže týkající se Misantropova plánu odejít divočinou na jih nechtěně připomínají parodický Tajný deník Adriana Molea: „Nedodržel jsem předsevzetí (…), že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák.“ A takto si Misantrop představuje poezii: „Žijeme ve světě plném bláznů/ A my jsme jejich oběti/ Tak pracujte a množte se, drobečkové/ Život jde dál“. Pokud se autor stane zvířetem, jak o tom sní, a ztratí schopnost psát, česká literatura si jenom oddychne.
Misantrop, Plivanec na rozloučenou, Petrov 2005 Celý článek
28.12.2011
Tuhle blondýnu bych také nikdy nelízal - A
Tuto knihu v knihkupectví otevřete, protože vás zaujme její provokativní název. Možná si taky přečtete pár pornografických pasáží. No a to je asi tak všechno, co nabízí. Svatava Antošová chtěla napsat román-metaforu o světě, kde je každému úplně všechno jedno. Příběh další ztracené generace, popsaný „natvrdo“ stylem Pelcova …a bude hůř. Problém však je, že sice víme, co chtěla napsat (pro jistotu v knize rozesela pasáže, v nichž čtenáře ujišťuje, že jsou na správné stopě: „Měla jako dceru, měla ji jako ráda a dávala tím své prázdnotě jako smysl […], občas se s někým jako vyspala, nebo se dokonce do někoho jako zamilovala, ale jen na chvilku […], aby se mohla opájet pocitem, že život jako stojí za to.“), jenže její literární schopnosti jsou natolik chabé, že ze všeho nejvíc na nás z příběhu lesbické knihovnice Jolanty a dalších porůznu souložících lidí dýchne nuda. A to nikoli nuda jako výsledek autorčina záměru (pocit nudy a bezvýchodnosti se snaží vyvolat opakováním některých pasáží a opět to pro jistotu po popisu jedné soulože raději ještě napíše: „Bylo to úplně stejné jako s Kurtem a Marinou, i když dnes byli čtyři. Stejné jako by to bylo s Mengelem a jeho mother. Se Šagalem a Velkou Ségrou.“), ale nuda ze špatně napsaného příběhu, v němž spíše než metaforu najdeme klišé. Měšťáka by Antošová šokovala leda v případě, že by ho tou knihou nečekaně praštila po hlavě.
Svatava Antošová, Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala, Concordia 2005 Celý článek
27.12.2011
"Parodie" od skautského táboráku - V
Na každém skautském táboře jsme jedno odpoledne nacvičovali divadelní scénky, které se večer předváděly u táborového ohně. Bylo v nich hodně narážek na přečtené knihy a prožité příhody, to vše navlečeno na „vtipně“ dobrodružný příběh. Bavili jsme se, i když opravdový vtip, kterému by se zasmál i někdo jiný, byl asi tak každý desátý. Po přečtení této knihy se nemohu ubránit dojmu, že Bohuslav Vaněk-Úvalský má podobnou zkušenost. Vidím ho u ohně, jak začíná vyprávět svůj příběh: „Valentino Zebra je nejlepší soukromé očko na světě, které však neuznávají ani v Nuslích. Má kapsy plné hopíků, na kontě ani korunu a čeká na svůj velký případ…“ Na rozdíl od ostatních skautů se ovšem neubránil pokušení udělat ze své scénky knihu: parodii, která se tváří jako „seriózní“ brak, a zároveň brak, který čtete jako parodii. Jenže obojí je jaksi neuspokojující – na parodii je Úvalského produkt zoufale bez humoru (v celé knize jsou asi tři vtipné momenty), na brak se zase tváří příliš nevážně. Příznačný byl v tomto ohledu rozhovor Radima Kopáče s Úvalským pro Novinky.cz. „Co vás vůbec přimělo k parodii na brakovou literaturu? – Vidíte a já celou dobu myslel, že píšu férovej brak...“ Kritik tedy míní, že jde o parodii, autor, že o brak, a čtenář má před sebou slátaninu vhodnou pro čtení před starými kamarády ze skauta.
Bohuslav Vaněk-Úvalský, Žena se nedá loupat jako banán, Plot 2005 Celý článek
21.12.2011
Bitva o Celeblbtánii - N
Na začátku stálo slovo. To slovo byla Celebritánie, země slavných. Literární kritik Jan Nejedlý byl zřejmě tak pln radosti ze svého objevu, že mu to nestačilo na krátký fejeton či povídku. Přestože měl jiných nápadů pomálu, rozhodl se kolem něj stvořit „vtipnou parodii“ na svět českých celebrit, kterou po „dvou úspěšných časopiseckých vydáních“ vydal knižně. Výsledek jeho snažení je tak děsivý, že knihu lze dočíst, jen pokud trpíte masochistickou úchylkou a chcete zjistit, zda je druhá polovina stejně hrozná jako první. Čtenáři, který to zkoušet nechce, prozradím, že je. V té knize totiž není skoro nic vtipného, pokud se neumíte smát větám typu: „Radim Uzel, celý v rytířském, vytasil z pochvy vibrátor tělové barvy.“ A když už se Nejedlému povede udělat cosi jako vtip, je to humor opravdu třeskutý: „V pořadu Rozjezdy pro hvězdy, kde Dan Nekonečný interpretoval píseň Kakaová pod pseudonymem Dan Konečník, naměřil centimetr 3,4 + bonus za bláto na hřišti.“ Co nám to literární kritik po večerech čte? Trnky Brnky? Ale možná je to jinak. Možná na nás Nejedlý pomrkává: podívejte, dokázal jsem vytvořit parodii tak dokonalou, že už nejde rozeznat od produkce, jíž nás častují celebrity, prostě materiál na intelektuální diskusi. Ale pokud nejste intelektuálové, můžete si spolu se mnou myslet, že Nejedlý zplodil útvar, na jehož hodnocení nestačí kulantní slova.
Jan Nejedlý, Hvězdné války: Epizoda Bitva o Celebritánii, Plot 2005 Celý článek
20.12.2011
Deníky patnáctileté školačky - Š
Pokud by někdejší mluvčí Charty 77 a žena jednoho z významných představitelů reformních komunistů konce 60. let vydala útlou brožurku vzpomínek na 70. a 80. léta, pak by ji čtenář mohl vnímat jako sice až příliš stručné, ale přece jen potřebné svědectví o perzekuci opozice prováděné komunistickým režimem. Čekal by sice, že se od Šilhánové dozví víc než krátké historky, nepřekvapilo by ho sentimentální pojetí roku 1968 (jiné snad od ženy komunistického funkcionáře ani nelze chtít), někdy by se podivil jejímu zjednodušujícímu uvažování, ale v zásadě stojí za to se takovým svědectvím zabývat (jde o stránky 155 až 227). Šilhánová však bohužel podlehla pokušení popsat podrobně celý svůj život a navíc tak učinit jazykem červené knihovny (pasáže o Chartě jsou tak odlišné, že zřejmě jde o dva „slepené“ texty, přičemž u osobních vzpomínek se zdá, že autorka přepisovala své mladické deníky). Snesitelný je ještě popis útlého dětství, další pasáže už však jsou pro čtenáře čirým utrpením. Přestože Šilhánová přestála tuberkulózu či zdravotní postižení dcer, podle knihy to vypadá, že svým životem proskotačila coby naivní patnáctiletá školačka, pro niž je všechno buď strašlivé nebo nádherné. Banalita stíhá banalitu, černobílý pohled na svět (včetně kladného sebepojetí) je pro čtenáře až fyzicky nesnesitelný.
Libuše Šilhánová, Ohlédnutí za životem, Portál 2005 Celý článek
20.11.2011
Mladický pokus starého básníka - R
Kdyby Jiří Rulf napsal svou „komorní novelu“ jako dvacetiletý, jistě by se v pozdějších letech snažil zabránit jejímu opětnému vydání, protože by si uvědomil, jak moc „šustí papírem“. Jenže ji napsal až před svými šedesátinami, takže ji kritik nemůže omluvit pučícím talentem a jinými shovívavými slovy. Rulfova novela je prostě jedno velké klišé: starý básník se zamiluje do mladé novinářky Hortensie, ona ho ale jen využije, protože o něm chce napsat knihu, bouřlivě se rozejdou, a když se básník konečně smíří s osudem, nešťastnou náhodou umírá, novinářka však čeká jeho dítě a přijme i jeho jméno (v knize jsou i další náběhy na tragédie až antické, působí ale ještě vykonstruovaněji). Novela se rozpadá do několika nesourodých částí. Jedna kapitola je například věnována proslovu, v němž básník spílá ministrovi a celému národu při udělení státní ceny – marná snaha dosáhnout působivosti Thomase Bernharda působí opravdu trapně. Nad takovou novelou jednoho napadají otázky, proč byla vlastně napsána. Působí totiž jako vzkaz někomu skutečnému (mladé novinářce?), jako dopis ve formě literárního útvaru, který měl být spíše poslán než vydán. A ještě jeden výklad text umožňuje – napsala jej opravdová Hortensie a Offenbach, pardon Rulf, mu propůjčil své jméno. Obě možnosti dávají novele aspoň nějaký smysl, protože jinak před sebou máme promarněný pokus o závažný text od renomovaného básníka.
Jiří Rulf, Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení, Paseka 2006
Celý článek
1.08.2011
Báječně napsaný bulvár - V
V knize Báječný rok (deník 2005) popsal Michal Viewegh rok svého života, který byl nakonec nečekaně bohatý na události (včetně narození dcery a počínající otcovy smrtelné choroby). Psaní má švih, odstavce pointy, leckdy se objeví vtip, zkrátka těch tři sta šedesát stran máte přečteno za chvíli. Dostaví se ale potom chuť k zápiskům se vracet a číst si některé znovu, jako tomu je u deníků Ivana Diviše, Jana Hanče, Ludvíka Vaculíka či Jana Zábrany? Obávám se, že nikoli, Viewegh prostě jenom dokázal, že to dokáže. Přesněji řečeno: s formou žánru problém nemá, jen obsah se tváří mnohem hlubokomyslněji, než ve skutečnosti je. Celý článek
29.07.2011
Instalatéři české umělecké kritiky - více autorů
Revolver Revue vydala ve své knižní edici postupně tři svazky literárních a jeden výtvarných kritik. Jejich autoři jsou spjatí jak s tímto časopisem, jehož historie začala v undergroundu už roku 1985, tak s jeho samostatnou Kritickou Přílohou, která vycházela v letech 1995 až 2004. Knihy Michaela Špirita, Marka Vajchra, Martina Hyblera a Pavly Pečinkové nejsou sestaveny výhradně z článků pro tato periodika, ale především první dva autoři jsou s nimi neoddělitelně spjati – oba také působili či působí jako jejich redaktoři. Všechny čtyři knihy ovšem dokládají, proč pokus vytvořit tribunu pro kritické myšlení nakonec skončil blamáží. Celý článek
26.07.2011
Magnesia Litera za scénář k seriálu - S
Když dostala Petra Soukupová cenu Magnesia Litera za knihu roku, můžeme ji příště udělit třeba manuálu na opravdu škodovek. Její kniha Zmizet totiž žádnou literaturou není, jsou to scénáře k nijak oslnivým filmovým povídkám. Celý článek
24.07.2011
Příliš staré hodiny u klavíru - V
Ludvík Vaculík se postupně stal čímsi jako národním bardem (ba prý dokonce arcivévodou české literatury). Jeho deníkové záznamy, roztroušené do mnoha knih, se staly předmětem téměř povinné (a ne vždy zcela oprávněné) chvály. Jste-li ale národním bardem, očekává se od vás, že neumlknete, dokud váš hlas „nepřerve smrt“. A tak bard píše a píše, i když už nemá o čem. A přijde nevyhnutelné: vytvoří knihu bez obsahu, formální cvičení dokládající, že sice stále ještě umí použít dlouhými roky prověřené postupy, ale už dávno neříká nic podstatného. A právě takové jsou Hodiny klavíru. Celý článek
22.07.2011
Když román dělá elá hop - G
Sedíte v cirkuse a s úžasem pozorujete, jak má muž na svém čele židli, na které sedí žena žonglující s talíři. To okouzlí každého, avšak podruhé zřejmě zajdete do jiného cirkusu. Prvotina Báry Gregorové, nominovaná na Cenu Jiřího Ortena, je podobný případ. Celý článek
21.07.2011
Normální nezorganizovaná nenávist - J
Kniha povídek Sarajevské Marlboro kroužící kolem války v Bosně mohla být velkou literaturou – kdyby si ovšem autor za východisko svého uvažování nevybral sentimentální pohled na minulost. Přesto jsou některé jeho příběhy nezapomenutelné. Celý článek
20.07.2011
Korespondence jako životní program - V
Z rozsáhlého díla Josefa Váchala je vydaná většina stěžejních knih, které vytvářel jako dřevorytec v první polovině minulého století. Na zpracování ale čeká velké množství korespondence. Malým střípkem k poznání těchto písemností jsou Dopisy bratří Chocholků. Celý článek
19.07.2011
Marginální kniha světového autora - B
Knižní trh je neúprosný. Pokud je nějaký autor relativně prodejně úspěšný, nedají si nakladatelství pokoj, dokud nevydají i jeho příležitostné články v novinách, texty z pohlednic přátelům či v nejhorším i z poznámkového bloku, kam si zapisoval nákupy. Nakladatel to vše samozřejmě zabalí do slov o prověřených kvalitách, maskuje tím ovšem jen fakt, že už vlastně nemá z autorova díla co vydat. Do jisté míry je to i případ knihy O prospěšnosti alkoholismu od nakladatelství Pistorius, v níž jsou shromážděny texty Michaila Bulgakova, které v první polovině dvacátých let psal do satirických časopisů. Celý článek
|
